Vážení, nedá mi, abych na sklonku svého života, Vám, vědcům, lékařům, nepoděkovala za prodloužení svého života.

Když mi bylo 51 roků, po dvou kyretážích dělohy, jsem byla odeslána na konzultaci k vám do ústavu. Po prohlídce mi paní doktorka Ptáčková, taková lidská a obětavá duše, našla volné místo a já už nejela domů. Panu sanitáři jsem plakala a poprosila ho, ať se zastaví k nám domů. Neměla jsem s sebou ani potřebné osobní věci. Zavolala jsem sestře, která bydlí v Brně a ta mi vše donesla. Podřídila jsem se vaší léčbě, která trvala celé prázdniny. Mám tři děti a mojí nejmladší dceři bylo 15 roků. Ležela jsem na radiovém oddělení a ona mi chodila plakat pod okno, kde byl zákaz vstupu. Tenkrát jsem si uvědomila, že musím pro ni ještě žít (i pro ostatní). Na konci prázdnin jsem požádala pana doktora, abych mohla domů, že potřebuji vypravit dceru do školy. Dále jsem dojížděla na kontroly. Díky doktorce Ptáčkové jsem se dožila tak dlouhého věku. V říjnu mi bude 90 let, jsem 15 let vdovou a žiji u nejmladší dcery, která o mne i s manželem vzorně pečují. Někdy mne vezmou i na vozíčku na výlet.

Možná vás už můj osud nebude zajímat, ale já cítím, že za svůj prodloužený život především vděčím vám, lékařům a vědcům a moc vám za něj děkuji. Za to, že jsem se dočkala sedmi vystudovaných vnuků, deseti pravnoučat a krásné pěti měsíční prapravnučky.

Psaní mi už moc nejde, omlouvám se.

Zdeňka