Lékař a milovník umění Marek Svoboda působí už více než pět let jako ředitel Masarykova onkologického ústavu. Svou vášeň pro umění přenáší i do prostředí nemocnice, kde na chodbách i v místnostech pro pacienty visí umělecká díla. „Někteří pacienti, kteří přicházejí na chemoterapii, se dožadují střídání pokojů, aby si mohli prohlédnout i jiné obrazy,“ říká Svoboda.

V letošním roce slaví Masarykův onkologický ústav (dále MOÚ) 90 let od svého založení. To je výjimečné výročí, chystáte v rámci něj také nějaké projekty spojené s uměním?

Určitě ano, ale dovolte mi lehce odbočit. Kromě toho, že MOÚ je sám o sobě uměleckým dílem, tak se v něm umění odehrává každým dnem. MOÚ byl již na počátku vyprojektovaný Ing. arch. V. Fischerem a Ing. arch. B. Rozehnalem v duchu brněnského funkcionalismu, podle ideového návrhu doc. MUDr. J. Bakeše. Funkcionalistického pojetí se drželi i další architekti, kteří se podíleli na jeho rozšiřování, zejména Ing. arch. A. Burian. To dává prostorám MOÚ přívětivost, světlost a vzdušnost, a to nejenom pro realizaci medicínského umění, které každodenně vytváří naši lékaři a zdravotníci, ale i pro instalaci uměleckých děl a výstav, jež pozitivně působí na pacienty, jejich doprovod, ale i zaměstnance ústavu. Kdykoliv nás tedy navštívíte, lze si odnést i umělecký zážitek. 

S jakými uměleckými díly se pacienti mohou setkat?

Vnitřní prostory byly při dostavbě v 70. letech osazeny uměleckými díly, jako například v atriu Masarykova pavilonu keramickou plastikou s kašnou od akademického sochaře J. Marka a keramika J. Bartoně nebo mozaikou nad schodištěm k ozařovnám od akademického malíře P. Navrátila. V druhém patře Švejdova pavilonu provozujeme již více než 20 let Galerii Žlutý kopec, kde se pravidelně odehrávají výstavy obrazů stávajících známých i méně známých výtvarníků a hudební vystoupení umělců i celých sborů. Před čtyřmi lety jsme v prostorách spojovacího tunelu mezi Masarykovým a Bakešovým pavilonem otevřeli výstavní prostor určený pro prezentaci studentů Fakulty výtvarných umění VUT Brno (FaVU). V čekárně Kliniky radiační onkologie naleznete soubor nádherných fotografií od Iren Armutidisových.

K 90. výročí chystáte něco speciálního?

Při příležitosti 90 let od založení ústavu chceme veřejnosti k prohlídce nabídnout ústav samotný. Ve spolupráci s Turistickým informačním centrem města Brna a s panem architektem Burianem připravujeme na léto komentované prohlídky areálu a budov MOÚ. Současně věřím, že se nám do této doby podaří přilehlé exteriéry obohatit o nová umělecká díla. 

Jak vznikla spolupráce MOÚ s Fakultou výtvarných umění při VUT v Brně?

Na začátku byl osobní kontakt. Pan profesor Jiří Vorlíček, který je velkým milovníkem umění, mě před pěti lety seznámil s vynikajícím výtvarníkem a současně docentem FaVU, Milanem Houserem. V té době jsem hledal obraz do své ředitelské pracovny, který by mě nabíjel energií a podporoval mé tvořivé nadšení. Našel jsem a obrazně řečeno s jeho obrazem do mé pracovny vstoupil i samotný Milan Houser, neboť od té doby jsem se na něj pravidelně obracel v záležitostech uměleckých intervencí v MOÚ. Díky tomu vznikala spolupráce i s dalšími umělci a ateliéry FaVU, a proto jsme ji nakonec zformalizovali do smluvní podoby mezi MOÚ a FaVU. 

Zapojili jste studenty i do vytvoření nové vizuální identity ústavu.

V roce 2020 vzniklo nové logo a vizuální styl ústavu, jež vytvořil tým studentů pod vedením docenta Mikuláše Macháčka z Ateliéru grafického designu 2. Z několika studentských prací zvítězil týmový projekt Anny Milerové, Terezy Liché, Jakuba Janeby a Kristíny Drinkové. Nové logo MOÚ, jež symbolizuje moderní a progresivní přístup k léčbě a současně více vyjadřuje optimismus a naději, bylo velmi rychle přijato zaměstnanci i veřejností. Dalším úspěšným počinem byly umělecké intervence v interiéru Centra ambulantní protinádorové léčby, tzv. stacionáře, a Centra paliativní medicíny, které v roce 2021 realizovali pod vedením doc. Housera studenti různých ročníků magisterského a doktorského studia FaVU. Jakub Tajovský, Ondřej Bělica a Marie Štindlová navrhli výtvarný koncept stacionáře, jehož nosným tématem je „řeka života“, která se rozlévá do jednotlivých pokojů, kde je pacientům do žil aplikována protinádorová léčba. Čekárny a pokoje jsou pak ostrůvky uvnitř oné řeky. V pokojích a na chodbách stacionáře pak televizní obrazovky nahradily obrazy jejich dalších kolegů, studentů, které mají vzbuzovat pozitivní emoce. 

Mění se díla, která jsou na stěnách ústavu vystavena?

Ve spojovací chodbě vznikl výstavní prostor pro mladé výtvarníky FaVU, kde s přibližně roční frekvencí dochází k obměně uměleckých děl. 

Vy sám na MOÚ působíte přes dvacet let, od roku 2004, a od roku 2019 jste jeho ředitelem. Jakou proměnnou za tu dobu ústav prošel a jaké změny přineslo právě spojení s uměním?

Ústav se významně rozšířil a modernizoval. Za těch 20 let, co pamatuji, se postavily dva nové pavilony, PET centrum (2007) a Wernerův pavilon (2010), a výměnou MOÚ získal (2006) a následně kompletně zrekonstruoval budovu bývalé krajské Bakešovy nemocnice (2021). V letech 2022 až 2023 jsme rekonstruovali několik stávajících a otevřeli řadu nových pracovišť, např. již zmiňované Centrum ambulantní protinádorové léčby, Centrum paliativní medicíny, Plicní centrum a dva další provozy magnetické rezonance. Na konci roku 2023 jsme zahájili realizaci naší největší investice, v hodnotě 1 mld. Kč, a to výstavby dvou pavilonů – Centra onkologické prevence a Centra inovativní a podpůrné péče. I v jejich případech klademe důraz na umělecké intervence, které pomáhají oprostit mysl pacientů od negativních myšlenek, které s sebou rakovina přináší. Do Centra inovativní a podpůrné péče, které roste na Vaňkově náměstí, intervence navrhli Milan Houser, Jakub Tajovský a Ondřej Bělica. Další významný výtvarník Pavel Korbička je autorem světelného tělesa v nově budované vstupní hale. U Centra onkologické prevence jsme ke spolupráci přizvali výtvarníka Václava Kočího a tým společnosti Preciosa Lighting.

Na panelové diskuzi pořádané Artotékou MG v dubnu loňského roku jste mimo jiné zmínil, že „Není nic horšího než bílá zeď.“ Mají tedy i umělecky pojaté interiéry MOÚ jednoznačně pozitivní efekt na pacienty?

Ano mají. Kombinace oněch vzdušných a denním světlem prosvětlených prostor, výtvarných intervencí a zeleně, kterou udržujeme i v interiérech, vytváří atmosféru, kdy pacient a jeho doprovod nevnímá tolik vlastní „sterilní“ nemocniční prostředí. Tím se snižuje jejich stres. A to je velmi důležité. Ostatně i to je důvod, proč v MOÚ již mnoho let provozujeme výtvarnou dílnu, kam pacienti tak rádi přicházejí a mohou zde sami tvořit. Ale není to „jenom“ o působení na pacienty a jejich blízké. Právě na Artotéce MG jsme si řekli, že se zamyslíme i nad zápůjčkami výtvarných děl do pracoven lékařů a dalších zaměstnanců MOÚ, od čehož si slibujeme podporu pozitivních emocí a prevence syndromu vyhoření i u nich. 

Uvedl jste také, že jste odstranili obrazovky z pokojů, kde pacienti chodí na chemoterapii a nahradili jste je obrazy mladých umělců. To je poměrně inovativní krok. Jaké byly prvotní reakce pacientů?

Pozitivní. Nezaznamenal jsem jedinou stížnost z jejich strany. Naopak, někteří si vyžadovali střídání pokojů, aby si mohli prohlédnout i jiné obrazy. 

Jednou z vašich specializací je i onkologická prevence. Dá se do ní zapojit i umění?

Ano a takovéto aktivity i děláme. Pomocí umění se snažíme, aby MOÚ nevypadal jako běžná nemocnice, a tím neodrazoval naše občany od příchodu k nám, resp. k preventivním vyšetřením, která u nás provádíme. Budované Centrum onkologické prevence bude v tomto směru dalším příkladem. Řadu našich aktivit pořádáme ve spolupráci s umělci a uměleckými institucemi, čímž získávají na atraktivitě a informace zde předávané se vzájemně pozitivně propojují a zůstávají tak i déle v myslích účastníků. Příkladem z poslední doby je úspěšná spolupráce s Národním divadlem Brno. Šéf baletu, Mário Radačovský, nás oslovil s konceptem propojit jména obou institucí při příležitosti přehlídek toho nejlepšího, co klasický i moderní tanec nabízí. Vznikl úspěšný  galavečer „Tanec pro život,“ jehož třetí ročník nás letos čeká. Věřím, že bude opět vyprodáno, a opět i při této příležitosti zmíníme prevenci. V neposlední řadě umění, ať již vlastní tvorba nebo jeho „konzumace“, pomáhá uvolnit emoce, včetně strachu, a tím snižuje stres. Stres sice nezpůsobuje přímo rakovinu, ale působí-li dlouhodobě a není-li správně odbouráván, pak utlumuje imunitní systém, jenž nás proti rakovině chrání.  

Vy sám výtvarné umění sbíráte?

Sbírám i výtvarné umění, ale nevím, kam by mě kurátoři a galeristé zařadili z hlediska mých preferencí. Můj vkus je, když si tak promítnu, co mi visí na zdech, dosti ovlivněn i mými koníčky, a to zalíbením pro techniku, zejména stará rádia a gramofony, a vášní pro německé boxery, tedy psy. Začnu těmi boxery. O jejich významu pro české umění, pevně věřím, jednou vznikne celá kniha. Chov boxerů v Československu založil malíř Alfréd Justitz, který štěňata ze svých prvních chovů rozdal snad všem svým přátelům ve Spolku výtvarných umělců Mánes, soudě dle toho, kdo všechno boxery v té době začal chovat. Takže nechybí u mě několik kreseb od Justitze nebo od Filly, kde je boxer vyobrazen. Bohužel na plátna nemám, ale s o to větší chutí si je prohlížím. Ostatně dal jsem si tu práci a identifikoval jsem, který z Fillových boxerů je vyobrazen na jeho plátně „Tři ženské akty se psem“ (E. Filla 1929, 160 x 292,5 cm, VČG Pardubice). Jednoznačně jde o jeho fenku Armu. 

Projevuje se nějak do volby uměleckých děl vaše záliba pro radiotechniku?

Nejspíš má podíl na tom, že mám rád abstraktní umění. V mém pojetí je to velmi široký pojem, ale doma a v pracovně v MOÚ mám několik děl od Bohumíra Matala, Karla Vacy, Jaroslava Paura, Eduarda Ovčáčka a dále zahraničních výtvarníků, Hartmuta Böhma, Klause Stauda, Francoa Morreleta a Almira da Silva Mavigniera. Ty poslední už reprezentují tzv. „Op-art“, kterým jsem čím dál více fascinován, zejména, když je součástí díla světelný zdroj. Nicméně to neznamená, že bych se nedokázal pokochat krásnou kresbou od Antonína Procházky nebo malbou Františka Daňka-Sedláčka. Uklidním se vždy pohledem na díla Pavla Sukdoláka. Základem pro sbírání je, že se mi musí dílo líbit. 

Co mladí autoři, je pro vás jejich tvorba zajímavá?

Málem bych v předchozím výčtu zapomněl na Milana Housera. Mladí autoři mě oslovují. Doma mám krásné velké plátno od Karoliny Rossi nebo plastiku od Tei Dohnalové, v pracovně v MOÚ několik děl od Michala Maliny a nově i od Ašota Haase.  Ostatně i proto kladu velký důraz na spolupráci se studenty FaVU při realizaci uměleckých intervencí v našem ústavu. Mám radost, když mohu sledovat, jak o zadaném úkolu přemýšlejí a jak se do výsledku promítne jejich různorodost a talent.  

Máte nějaké přání spojené s uměním?

Z těch vzdušných přání, bych si přál mít doma nějaké menší dílo od Christiana Herdega a také aby začala výstavba Janáčkova kulturního centra v Brně. A jako ředitel státní instituce bych měl rovněž jedno velké přání. Aby naši politici zákonnou normou opět umožnili vyčlenit část z rozpočtu na stavební investici věnovat na její vybavení uměním. Stačí 1 procento. Podpořilo by to nejenom české umění, ale vrátilo by to novým stavbám i kulturní rozměr. Takto to mají ve většině zemí Evropy, bylo tomu tak u nás i dříve. Rozumím, proč to bylo po roce 1989 zrušeno, ale dnes je situace jiná a toto skutečně postrádáme. Chceme-li nové stavby něčím krásným vybavit, musíme částky skládat z darů sponzorů, což není jednoduché, protože tento účel daru nemohou použít pro daňovou úlevu.

Zdroj: Art+, Michaela Banzetová