Profesor Pavel Šlampa, přednosta Kliniky radiační onkologie, s nadhledem překročil šedesátku. Je vynikajícím odborníkem v oboru radioterapie, oslovuje ho historie Masarykova onkologického ústavu a folklór Kyjovska, kde se narodil.

V roce 2020 jste oslavil životní jubileum, 60. let. Jak jste své loňské narozeniny vnímal, byly v něčem výjimečné?
Všichni víme, jaká byla situace s pandemií COVID 19. Rád slavím ve společnosti, se svými spolupracovníky a kamarády, bohužel žádná oslava nebyla možná. Naši lékaři, fyzici a laboranti ovšem připravili hezká pozdravná videa a to mě velmi potěšilo, díky tomu byla připomínka mých šedesátin originální. Na šedesát let se ve skutečnosti necítím, pořád si myslím, že jsem čtyřicetiletý mladík a snažím se jednat a chovat v tomto duchu. Přemýšlím o budoucnosti, o tom, co by se dalo zlepšit v mojí práci a v její organizaci.

Vaše působení v Masarykově onkologickém ústavu je možné počítat na desítky let. Jak dlouho zde pracujete? Zkuste zavzpomínat na své začátky.
V Masarykově onkologickém ústavu pracuji od roku 1987, kdy jsem nastoupil jako stážista přes Okresní ústav národního zdraví Hodonín. Po atestaci jsem se vrátil do okresu Hodonín, kde jsem měl působit na pozici onkologa. V té době však ještě nebylo postaveno odpovídající zařízení, takže jsem téměř dva roky pracoval jako praktický lékař v hodonínské Armaturce. Znamenalo to pro mě nabytí dalších zkušeností a někdy si říkám, jestli jsem obvodním lékařem neměl zůstat natrvalo. Měl bych víc klidu i víc času na koníčky, což je sport, vinařství a myslivost. Po revoluci následoval návrat do Masarykova onkologického ústavu, praxi jsem ale v letech 1995 až 2000 přerušil. Mým pracovištěm byla Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně, konkrétně Úsek radiační onkologie. V roce 2000 mě přemluvil k návratu do ústavu tehdejší nový ředitel, profesor Žaloudík, který mně nabídl místo přednosty Oddělení radiační onkologie. Oddělení se v roce 2008 přeměnilo na Kliniku radiační onkologie.

Od září roku 2008 jste tedy přednostou Kliniky radiační onkologie. Náplň Vaší práce je bohatá, co všechno zahrnuje?
Na prvním místě je organizace práce, která se týká zdravotnictví a léčby, dále je to organizace pedagogické činnosti. U nás studují a také jsou na praxi jednak studenti lékařské fakulty, oboru všeobecné lékařství, radiologičtí fyzici a studenti bakalářského oboru radiologický asistent. Dříve jsem byl zastáncem trendu, aby přednosta kliniky uměl všechno, ať už je to brachyterapie, zevní radioterapie, aby znal všechny diagnózy, všechny techniky. Vývoj radiační onkologie ale dospěl k tomu, že mám stanoveny odborné týmy na jednotlivé diagnózy. Každý tým má svého vedoucího, který je zodpovědný za organizační stránku a především za stránku odbornou. Moje činnost je tedy hlavně koordinační a kontrolní, mé zkušenosti jsou však významným faktorem pro určité indikace léčby zářením.

Váš obor, radioterapie, se neustále vyvíjí. V čem vidíte největší posun a přínos pro léčbu onkologických pacientů?
Já jsem začínal na triviálních přístrojích, jako je rentgenový ozařovač, kobaltový ozařovač, vývoj tedy sleduji dlouhodobě. K samotnému rozvoji našeho oboru přispěla i revoluce v roce 1989, kdy jsme se otevřeli světu. Do naší republiky mohli přijet špičkoví odborníci ze zahraničí a mohli jsme se také technicky vybavit. Přínos a vývoj radioterapie je velice spjatý s vývojem diagnostiky. My, lékaři z tohoto oboru, potřebujeme k účinnému ozařování správnou diagnózu, čili jak se vyvíjela diagnostika, tak se vyvíjela i radioterapie. Na rozdíl od éry, kdy jsme ozařovali velká pole a na nádor se tzv. trefili, při čemž jsme poškodili okolní zdravou tkáň, jsme nyní, díky moderním přístrojům a diagnostice, schopní ozářit nádor přesně a cíleně i vysokými dávkami záření bez významnějšího poškození okolních tkání. Vývoj radioterapie je zejména v posledních letech významný a překotný. Technické vybavení ozařovacími a plánovacími přístroji MOÚ je světově špičkové a málokdo ví, že naše dva lineární ozařovače (z celkových pěti) jsou schopné ozařovat tak dobře a kvalitně, jako gama nůž v Praze a cyberknife v Ostravě. Jsem rád, že náš ústav je v oblasti vývoje radioterapie na špičce.
 

Zajímáte se i o historii MOÚ, jste zdatným fotografem. V roce 2018 vyšla vaše publikace Žlutý kopec, která se zabývá vývojem radioterapie a historií ústavu. V čem je pro Vás minulost Masarykova onkologického ústavu přitažlivá, je stále co objevovat?
Uvědomil jsem si, že za 30 let, co zde pracuji, spolu se mnou odchází minimálně třetí generace lékařů a o vývoji radioterapie v našem ústavu nebylo nic pořádně napsáno, žádný souhrn. Ke všemu přispěla pravidelná předvánoční setkání, těch se účastní zaměstnanci, kteří už odešli z našeho ústavu do důchodu. Oni sami mě přivedli na myšlenku sepsat historii, dodali fotky, materiály a historická data. Myslím si, že každá významná klinika by svoji historii měla mít sepsánu pro další pokolení, lékaře a sestry, aby se z ní poučili a věděli, co se dělo před jejich příchodem. Kromě historie radioterapie na Žlutém kopci mám v počítači další verzi historické knihy. Podle mého názoru náš ústav hodně dluží jednomu z ředitelů a to prof. Wernerovi. Byl to chirurg, který později tíhnul k experimentální onkologii a k radioterapii. Mám mnoho materiálů od nás i z Německa, teď se chci vypravit do Šumperku a sehnat údaje od posledních žijících příbuzných profesora Wernera. Byl jsem i v Terezíně u jeho hrobu a myslím, že i tato vznikající publikace bude z historického hlediska pro ústav hodně cenná.

Narodil jste se ve Věteřově u Kyjova, oslovuje Vás folklór Kyjovska, hudba, tanec, lidové kroje a vinařská tradice? Máte pocit, že v dnešní hektické době se na kořeny lidových tradic zapomíná, anebo stále naplno žijí?
Vzhledem k tomu, že teď bydlím v Kyjově, vždy říkám, že jsem z Kyjova u Věteřova. Věteřov je vesnice vzdálená 8 km od Kyjova, má 450 obyvatel a je významná svými vykopávkami z 50. a 60. let. Celý úsek mladší doby bronzové se nazývá Věteřovská kultura. Vesnice má unikátní primární nálezy. Celé hnutí Moravské Toskánsko vzniklo na základě fotografování naší vesnice z kopce od Strážovic. Jsem velký zastánce folklóru, dříve jsem tančíval v kroužku a i v současné době jsem schopen zatančit verbuňk, což řada lidí viděla na vlastní oči. Mým koníčkem je pochopitelně i cimbálová muzika. Jsem přesvědčen, že tradice na Kyjovsku žijí a jsou udržovány na velice dobré úrovni, která je vyšší, než když jsem byl mladý a svobodný chlapec. Hodně se o to zasloužily rozmanité kroužky zaměřené právě na lidovou muziku a tradiční tance. Nedám ovšem dopustit ani na naše velikány hudby klasické, Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetanu. Denně jezdím autem trasu Kyjov – Brno a opačně. Hudbu poslouchám podle nálady. Když se mi chce spát, je to cimbál, abych si zpíval, tzv. békal a nebo řinčivý metal na probuzení. A ještě k vinařství. Vinohrad jsem měl do roku 1992, potom už mně čas nedovolil pěstovat víno. Postavil jsem dům v Kyjově, je tam i sklep a posledních 15 let dělám víno z koupených hroznů. Vinařstvím se zabývám už od střední školy. Ve sklípku mám vinotéku a slivotéku, obojí s velmi dobrými vzorky, nad sklepem mám ještě místnost s loveckými trofejemi.

Co považujete v povolání lékaře za nejdůležitější? Máte recept, jak si vybudovat s pacientem vztah, který je pro úspěšnost léčby přínosem?
Na prvním místě je erudice, lékař se musí pořád vzdělávat, vstřebávat nové informace, to je pro jeho povolání nutné. Dobrý onkolog musí být i dobrý psycholog, měl by se empaticky dostat do pacientova naladění a pocitů. Podstatnou složkou je kolegialita, lékaři by si vzájemně neměli tzv. jít po krku. Oceňuji sebekritiku i skromnost, pokoru a myslím si, že ve vztahu lékaře a pacienta je velmi důležitá především důvěra.